Na podzim roku 2024 jsem se ocitla na svém životním rozcestí. Pracovní stránka mého života mě postavila na křižovatku rozhodnutí. Jedna z možností byla zůstat v nadnárodní firmě s kariérním postupem, vlastním týmem a rozvojem v dalším odvětví. Ta druhá cesta znamenala nechat si dát výpověď z organizačních důvodů (viz Můj příběh), postavit se čelem a riskovat krok do neznáma ovšem s možností jít za vysněným povoláním, možná i tak trochu posláním.
Než jsem se však dostala do tohoto bodu, prošla jsem si osobní zkouškou, která se hodně týkala mé odvahy. Ráda bych s vámi tento příběh sdílela, jelikož krásně vystihuje obavy, kuráž a rozhodnutí, kterými jsem si musela na vlastní kůži odvážně projít.
Reorganizace ve firmě probíhala již od počátku léta roku 2024 a mně bylo jasné, že moje pozice bude dříve či později eliminována. I přes tento fakt mělo vedení firmy se mnou určité plány, které mi měly zajistit budoucnost ve firmě.
Jednoho krásného letního dne mi zavolali z personálního oddělení s nabídkou na Supply Chain Operations Lead pro maďarský a balkánský trh. Sdělili mi, že by mě rádi pozvali na pohovor. Vedení firmy vidělo ve mně potenciál a byla jsem považována za „žhavou kandidátku“ na tuto vysokou pozici. Obdržela jsem náplň práce a měla jsem se vyjádřit, zda-li o ni mám zájem.
Dala jsem si 1 den na rozmyšlenou a zvažovala jsem:
Zeptala jsem se na názor svého manžela, který mi svým racionálním pohledem už nejednou pomohl. Řekl: „Lenko, myslím si, že to, že půjdeš na pohovor tě k ničemu nezavazuje. Získáš zkušenost a při pohovoru sama ucítíš, jestli pozice s tebou rezonuje.“ Popravdě jsem si došla sama ke stejnému závěru a informovala o něm personální oddělení.
V den pohovoru jsem byla dobře naladěná, zopakovala jsem si vše, co jsem považovala za důležité a měla zdravé sebevědomí.
Pohovor probíhal online ve velmi příjemné atmosféře. Dostávala jsem otázky, na které jsem uměla odpovědět a cítila jsem z jejich strany, že jsou spokojeni s mým výkonem. V jednu chvíli jsem si i dokonce myslela, že tohle bude super výzva. Naučím se spoustu nových věcí, budu mít velkou svobodu v rozhodování, vše si nastavím tak, jak budu chtít, finanční ohodnocení a benefity byly někde v oblacích … tato myšlenka se mi i začala líbit a přišlo mi to vše docela vzrušující.
Ovšem asi 10 minut před koncem pohovoru jsem z ničeho nic pocítila pocit úzkosti, ke kterému mě především přivedla kolegyně, která vedla celý obchodní tým a se kterou bych musela pracovat na téměř denní bázi. Přesně nevím, jak bych to slovy popsala, ale dnes s odstupem vím, že to ke mně promluvila intuice.
Pohovor jsme ukončili a já se šla naobědvat. Manžel prostřel stůl a zeptal se mě, jak se cítím … koukala jsem se mu do očí, mlčela jsem asi 20 sekund a on potom přerušil ticho otázkou: „To nebude asi práce pro tebe, viď?“ … opět jsem chvíli mlčela a pak jen zakroutila negativně hlavou. Těch pár sekund, co jsme se na sebe dívali jsme si „řekli“ úplně všechno.
Popsala jsem mu, jak pohovor probíhal a sdělila, že zítra ráno udělám konečné rozhodnutí. V mém muži jsem měla velkou oporu. Ujistil mě, že jakékoliv rozhodnutí udělám, bude v konečném důsledku vždy to správné.
Tu noc jsem toho mnoho nenaspala. V noci si mě zavolal syn, že mě potřebuje mít vedle sebe … že by náhoda? (já na náhody nevěřím). Ležela jsem u něj, hladila mu hlavičku a poslouchala, jak hezky oddechuje. V tu chvíli ke mně přišla odpověď úplně automaticky.
Dívala jsem se na něj a bylo mi jasné, že pokud bych přijala tuto pozici, hodně by to ovlivnilo náš velmi blízký vztah. Nebyla bych schopná s ním trávit tolik času, kolik bych chtěla. Tato pozice by vyžadovala více cestování a v neposlední řadě by mi přinesla do života více stresu, který by negativně ovlivnil naši celou rodinu.
Ráno jsem věděla, co musím udělat: informovat vedení firmy a personální oddělení, že odstupuji z výběrového řízení.
A v tuto chvíli nastala přesně ta situace, kdy jsem musela sebrat veškerou odvahu. Byla jsem si vědomá, že toto rozhodnutí bude mít jisté následky, které budou pro mě úplně nové a možná i trochu nepříjemné. Přijdu o zaměstnání/jistotu/plat/“to známé“. Jakmile jsem si srovnala myšlenky, informovala jsem e-mailem celé vedení a personální oddělení, proč odstupuji z výběrového řízení. Jako důvod jsem uvedla osobní důvody a celkově well-being.
Byla jsem trochu nervózní, jaké odezvy se mi dostane. K mému překvapení přišli pouze pozitivní reakce, které z větší části obsahovaly slovo odvaha. Obdivovali, že jsem se odvážila odmítnout tak lukrativní pozici, ale na druhou stranu vyjádřili pochopení k mé osobní situaci.
Do dnešního dne beru tuto zkušenost jako velmi dobrou lekci. Nejenom proto, že mě dovedla k mému životnímu poslání – koučinku, ale především mě tato celá situace velmi osobně obohatila. Dotkla jsem se svých vlastních vnitřních strachů a nejistot a byla jsem schopná se s nimi vypořádat. Věřím, že i díky této osobní zkušenosti budu moci efektivněji pomoci komukoliv jinému, kdo si prochází podobnou situací ať v pracovní či osobní rovině.
Z mého příběhu bych ráda vystihla následující:
Proč je pro nás tak těžké být odvážný? Proč se necítíme ve své kůži, když máme tendenci udělat nějaké nestandardní rozhodnutí? Proč se bojíme? …
Máme několik druhů odvahy:
Odvahu se učíme již od dětství. Nasáváme ji od svých rodičů a rodinných příslušníků. Vnímáme a pozorujeme, jak se chovají v určitých situacích, jaká odvážná rozhodnutí dělají; dokáží riskovat či raději zůstávají ve své komfortní zóně? A my nasáváme a budujeme si vzorce.
Kolik z nás slyšelo:
Znáte to? Jak jste se cítili, když vám někdo něco podobného řekl?
A jak vám pro změnu zní toto:
…… trochu jiný „feeling“ že? 🙂 …..
Zajímavé je, že kolikrát jsme byli jako děti nuceni do extrémních situací, které nás měli té odvaze naučit. Takové stezky odvahy na letních táborech byly za mého dětství běžné. Myslíte, že toto je dobrý způsob, jak se naučit být odvážný? Někomu to možná funguje, ale efekt může být mnohdy i opačný 🙁
Dobrá zpráva je, že odvaha se dá naučit (i mnohem příjemnějším způsobem) a lze si ji vybudovat. Měla bych pár osobních typů, které mě již pomohly:
Naše mysl si kolikrát dokáže vytvořit neuvěřitelné až katastrofické scénáře. Představujeme si již dopředu, jak nás druzí odsoudí či se na nás naštvou. Většinou se pak raději stáhneme a sklapneme ta svoje odvážná křídla. Nechceme zažít tu trapnost, nevlídnost či nepříjemnost. Co když je to jen ale v naší hlavě? Co když druhá strana přijme naši odvahu absolutně s klidem a přehledem, anebo třeba s trochou překvapení, ale i to je v pořádku. Stejně jako u mě, kdy jsem také měla obavy, jak se na mě budou dívat, když odstoupím z výběrového řízení… a ejhle… přišel spíš obdiv než kritika.
Jak se říká, když nezkusíš, nevíš 🙂 Věřte mi, že trénováním odvahy si nesmírně zvýšíte sebevědomí a kvalitu života. A to je vždycky fajn, ne? 🙂 První pokus bývá nejtěžší, pak už je to vždy o chlup snadnější.
Namotivovala jsem vás? Máte chuť se na tu potvůrku ODVAHU podívat více z blízka a postavit se ji?
Pokud cítíte, že potřebujete na začátek oporu, což je naprosto v pořádku, můžeme to probrat na osobní konzultaci.